Turistické informační centrum Milevsko, sídlící v přízemí budovy spořitelny, poskytuje komplexní informační servis v oblasti cestovního ruchu regionu Milevsko pro návštěvníky i místní obyvatele a dále zajišťuje propagaci města a celého regionu široké veřejnosti. V současnosti lze říci, že informační centrum poskytuje informace 24 hodin denně, a to prostřednictvím informačnímu kiosku, který je instalován vedle vstupních dveří do infocentra.
Muzeum milevských maškar je českým unikátem, neboť je jediným muzeem v České republice zaměřující se na dějiny zdejší národopisné tradice - masopustních průvodů. Vstup i pokladna muzea se nachází v informačním centru a převážná část expozice je pak umístěna v prvním patře.
Náměstí Edvarda Beneše, to je koncentrace jedinečných památek na jednom místě! Přímo na náměstí je k vidění kašna s bronzovou sochou s názvem „Vítězství revoluce 1945“, kterou zhotovil v roce 1950 významný český sochař Břetislav Benda z Líšnice, a novorenesanční budova Nové radnice, která vévodí náměstí na jeho západní straně. Nová radnice, dnes sídlo městského úřadu, byla postavena podle projektu táborského stavitele Františka Ješe v letech 1900 – 1901 na místě bývalých masných krámů z poloviny 18. století. Průčelí radnice vyzdobil sgrafity v letech 1936 – 37 místní malíř Oldřich Pejša. Mezi okny v přízemí jsou umístěny pamětní desky, připomínající občany města a okolí, kteří padli v boji proti fašismu, a jedna deska je rovněž věnována obětem komunismu. Socha i Nová radnice jsou vedeny na Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
Kostel sv. Bartoloměje se nachází v centru města na náměstí Edvarda Beneše a je chráněn jako kulturní památka České republiky. Tento pseudorománský kostel z roku 1866 vznikl na místě původního gotického kostelíka, postaveného Švamberky na počátku 16. století. Jedná se o trojlodní stavbu s pětiboce uzavřeným presbytářem a hranolovitou věží nad severním průčelím, která je vedle klášterní baziliky považována za druhý symbol města.
Jiří Mařánek (12. 1. 1891, Milevsko – 4. 5. 1959, Praha) byl českým prozaikem, autorem groteskních satir a historické prózy. Jeho otec byl okresním hejtmanem a švagr O. Ostrčil hudebním skladatelem. Tento významný milevský rodák krátce studoval medicínu, práva, hudební vědu a estetiku, studia však nedokončil. V letech 1917-1941 byl úředníkem účtárny Zemského úřadu. V letech 1945-1948 byl zaměstnancem filmového odboru Ministerstva informací, pak přešel do Čs. státního filmu. Psát začal ve 20. letech groteskní satirické prózy, od 30. let psal historické romány z jihočeského kraje, napsal i práce pro mládež a knihy s motivy fantastiky. Byl rovněž členem Devětsilu. Část svého života přebýval v Českém Krumlově v domě na Parkánu čp. 112, zemřel však v Praze ve věku 68 let. Nejznámějším dílem je trilogie o rodu Rožmberků (Barbar Vok, Romance o Závišovi, Petr Kajícník), dále je autorem libret k operám O. Ostrčila (Honzovo království) a také napsal životopisný román o Bedřichu Smetanovi (Píseň hrdinného života).
Tato přírodní galerie žulových výtvorů se nachází v městském parku Bažantnice, který zde byl zřízen po roce 1880 z iniciativy strahovského opata Zikmunda Antonína Starého na místě někdejší bažantnice ze 17. století (odtud dnešní název parku). Tato umělecká díla byla vytvořena v 90. letech 20. století řadou významných českých i zahraničních umělců při několika ročnících žulového sympozia. Žulová sympozia organizovalo Milevské muzeum a Spolek pro rozvoj kultury v Milevsku za podpory Ministerstva kultury ČR, města Milevska a sponzorů z řad firem i občanů Milevska. Vlastní práce na objektech probíhaly v kamenické provozovně družstva Jihokámen v Přílepově u Milevska. Umělci při tvorbě využívali především kámen nevhodný ke zpracování v kamenických dílnách, který je jinak odvážen jako odpad. Žula, ze které jsou všechna díla vytvořena, pochází z lomů v okolí Milevska a ze Štěpánovic u Českých Budějovic.
Milevský klášter patří k nejhodnotnějším památkám v Čechách, které byly postaveny v románském slohu. Jedná se o nejstarší klášter a zároveň jedinou románskou baziliku jižních Čech. V rámci celé České republiky pak jde o jednu ze tří nejcennějších románských staveb. Klášter byl založen velmožem Jiřím z Milevska pravděpodobně roku 1187, avšak již od roku 1184 probíhaly přípravy na jeho založení. Krátce poté vznikla v blízkosti ves a později město Milevsko. První doložená zmínka o klášteru pochází z roku 1187, kdy byl jmenován jeho první opat Jarloch (Gerlachus), jenž je považován za jednoho z pokračovatelů Kosmovy kroniky.
Milevské muzeum je jedinečným místem, kde se snoubí historie, tradice i současnost. Jedním ze zásadních mezníků v existenci Milevského muzea byl rok 2013, kdy se muzeum přestěhovalo do nově zrekonstruované budovy z roku 1768, která se nachází na druhém nádvoří kláštera. Zde byly vytvořeny nové expozice, které byly slavnostně zpřístupněny dne 1. 6. 2013.
Hřbitovní kostel sv. Jiljí patří mezi nemovité kulturní památky ČR. Nachází se v těsné blízkosti milevského kláštera a má v sobě nejstarší zdi v Milevsku. Jako románský tribunový kostel se poprvé připomíná roku 1184, tedy ještě před založením kláštera. Na konci 14. století byl přestavěn a rozšířen. V současnosti kostel tvoří gotická jednolodní stavba s pětibokým chórem, na západě s románskou zvonicí a na severu s dochovaným románským kvádříkovým zdivem. Severní stěna kostela a zejména krásná románská zvonice dodnes dokládají řemeslnou zručnost našich dávných předků. Chór je zaklenut klenbou „milevského typu“, která je nejstarší tohoto druhu u nás (stala se předlohou pro podobné stavby na území Čech v 15. století, např. pro stavbu kostela sv. Víta v Českém Krumlově). Klenba je vyzdobena malbami a nápisy, které se vztahují k rodu Hodějovských z Hodějova. Loď je plochostropá s replikou kazetového renesančního stropu. Po obvodu lodi se nacházejí patky gotické klenby a krov kostela je rovněž gotický.
Židovský hřbitov je situován severovýchodně od města Milevska, u bývalé hájovny Židovna, a dnes spadá do katastru městyse Sepekov. Ke hřbitovu vede z Milevska žlutá a zelená značka a z centra města je vzdálen téměř 2 km. Hřbitov byl založen před rokem 1714 (z tohoto roku je zde nejstarší náhrobek) a pohřbívalo se zde až do roku 1942. Toto mystické místo nabádající návštěvníky k tichému zamyšlení nad svou existencí je tvořeno devíti pravidelnými řadami, ve kterých je umístěno asi 200 náhrobků. Náhrobky jsou orientovány východním a západním směrem a jsou opatřeny hebrejskými, německými a českými texty. Dále se zde rovněž zachovala secesní márnice z roku 1928 s neckovou klenbou. Na hřbitově je mimo jiných pohřben i předek spisovatele France Kafky, Samuel Kafka. Hřbitov je volně přístupný.
Železniční viadukt v Milevsku na trase Tábor - Ražice je technickou památkou z roku 1889. Vzhled viaduktu vychází z antiky a na jeho stavbě se kromě českých dělníků a techniků podíleli i Italové. Viadukt je tvořen šesti oblouky s dvanáctimetrovými klenbami a tři oblouky jsou desetimetrové. Celková délka mostu je 115 metrů a nad hladinou Milevského potoka dosahuje výšky 23 metrů.
Rybník Pytlák, původně nazýván Líšnickým rybníkem, svůj název získal podle okolního lesa Pytle. Jeho rozloha je 4,5 ha a pojme objem 60 000 m3. Rybník je napájen dvěma přítoky, z nichž ten větší vede z rybníka Opršál a menší z Lipeckých rybníků na Hajdě. Toto zásobování vodou však není dostatečné a je závislé na množství srážek. Rybník má v krajině také ekologický význam, neboť představuje útočiště rostlin a živočichů vázaných na vodní prostředí, tzv. vodní ekosystém. S výjimkou pláže a hráze se podél břehů nacházejí husté porosty různých druhů rákosin. Dále se zde vyskytují rozličné druhy hmyzu (šídla, vážky a motýlice), vodních ptáků, jako je kachna divoká, labuť velká, volavka popelavá a moták pochop, či obojživelníků (skokan zelený, skokan hnědý, kuňka obecná a ropucha obecná), a občas zde lze také spatřit užovku obojkovou.
Dehetník je přírodní památka ležící 1 km jihovýchodně od jižního okraje města Milevska a 0,9 km severovýchodně od obce Líšnice. K jejímu vyhlášení došlo v roce 1986 za účelem ochrany vlhké louky, na které rostou cenná luční rašeliniště s chráněnými rostlinami, jako je například vachta trojlistá, ostřice přioblá, kozlík dvoudomý, rozrazil štítkovitý či ostřice dvoumužná. Tyto porosty včetně tůní rovněž slouží jako přirozené útočiště řady vzácných obojživelníků, ze kterých lze jmenovat kuňku ohnivou či skokana krátkonohého. Přírodní památka má rozlohu 1,07 ha a kolem ní je ochranné pásmo do vzdálenosti 50 m. V současné době je Dehetník 1x ročně kosen. Tato lokalita je volně dostupná po polní cestě vedoucí z Líšnice do Milevska a naopak a rovněž patří mezi jedno ze zastavení na trase Milevského vyhlídkového okruhu. Pro návštěvníky je zde instalována informační cedule. Dále se zde nachází výklenková kaple z roku 1897 zasvěcená Panně Marii Sepekovské.
Staré sídliště nezaujme ani tak jednotlivými budovami, jako svým urbanistickým řešením. Vzniklo v 50. letech a leckterá modernější čtvrť by mu mohla závidět. Dostatek zeleně, uprostřed park a budova s restaurací a obchody – to byl výsledek promyšlené koncepce. V průběhu desetiletí se tvář sídliště proměnila, fasády domů se rozrůznily a změnil se i účel centrální budovy.
Vznik prvních sportovišť v Milevsku je spjat s počátky organizovaného sportu v regionu. Takovými prvními vlaštovkami mezi sportovišti ve městě byly tenisové kurty v městském parku Bažantnice (vznik v roce 1927) a Sokolovna na Tyršově náměstí, která byla slavnostně otevřena v roce 1925. Město Milevsko dosáhlo největšího rozmachu v budování sportovišť v letech 1953 – 1955, kdy vznikl fotbalový stadion a v letech 1972 – 1976, kdy byl postaven zimní stadion a sportovní hala.geotri
Zvíkovec představuje zalesněný granodioritový vrch (542 m. n. m.) nacházející se západně od Milevska. Kolem vrcholu prochází zeleně značená turistická cesta z Milevska na Zvíkovské Podhradí a hrad Zvíkov a zároveň se jedná o nejvyšší bod Milevského vyhlídkového okruhu, který je značen žlutou turistickou značkou. Poskytuje pěkné výhledy na město a Milevskou pahorkatinu, která tvoří rozvodí mezi povodím Lužnice – Milevský potok a střední Vltavy – Hrejkovický a Jickovický potok.
Město Milevsko mělo až do 18. století hrdelní právo, a tak se zde vykonávaly hrdelní rozsudky, které zdejší konšelský soud vynesl. Na Šibenném vrchu, který se nachází cca 0,5 km západně od města Milevska, probíhaly popravy ve formě oběšení na šibenici, stětí a zahrabání zaživa. Svůj život zde skončili například dva zdejší zlodějíčci, jmenovitě Martin Kocour a Šimon Tvrzník, kteří si nakradli nemálo majetku – například obilí, oblečení, obuv a dokonce prý sousedovi zcizili i vykrmené prasátko. Na Šibenném vrchu se konalo poměrně dost poprav, úplně poslední poprava byla vykonána v únoru 1749 za vlády Marie Terezie, kdy se běžně popravovaly čarodějnice. Zvláštností této popravy bylo to, že zde byl popraven čarodějník, nikoli čarodějnice. Jednalo se o Jakuba Trávníčka z Týnice, kterého v červenci 1748 chytili ve mlýně při tom, jak se pokoušel o černou magii. Za vlády Marie Terezie patřila černá magie k těžkým hrdelním zločinům, a tak byl čarodějník odsouzen k smrti stětím mečem a následnému spálení těla na hranici. V současnosti na místě šibenice stojí kamenný pomníček a výhledově se uvažuje o zřízení většího pomníku, např. v podobě kamenného kříže, kde bude deska upomínající na všechny hříšníky, kteří zde přišli o život.
Rybník Boukal se nachází v katastru obce Něžovice ležící 1 km od obce Zbelítov a 2 km severozápadně od Milevska. Jedná se o lesní rybník s rozsáhlými porosty rákosin a ostřic, který je od roku 1985 klasifikován pod ev. č. 980 jako přírodní památka. Díky výskytu ohroženého druhu kuňky obecné a dalších chráněných druhů fauny a flóry byl rybník Boukal roku 2004 vyhlášen za Evropsky významnou lokalitu. V roce 2011 byla tato přírodní památka rozšířena o nedaleký rybník Slatina (též Zlatina) a přilehlé mokřadní louky, a tak se její rozloha zvětšila z původních 4,61 ha na 8,11 ha. Tyto rybníky jsou vzájemně propojeny potokem - výše položený je Boukal, níže po potoku je situován rybník Slatina. V tomto unikátním ekosystému je zaznamenán výskyt druhově bohaté fauny vodních ptáků, jako je moták pochop či potápka malá, a početné populace několika druhů obojživelníků (kromě kuňky obecné je to například skokan zelený, rosnička zelená či ropucha obecná). K rybníku se lze dostat po silnici mezi Milevskem a Hrejkovicemi. Dále k lokalitě vede několik značených turistických cest (např. červená a žlutá turistická značka), jejichž rozcestí se nachází v blízkosti hráze rybníka, a kolem této lokality rovněž prochází značená naučná stezka.
Okolí Milevska spadá do oblasti středočeského plutonu a je geologicky jednotvárné. Skalní podklad je tvořen žulovými horninami typu Čertova břemene, u kterých je ve struktuře nápadná přítomnost větších vyrostlic živce. Pro tyto horniny je typický vysoký obsah draslíku a hořčíku a patří mezi nejsilnější radioaktivní horniny Českého masivu. Z těchto hornin převládá tmavá porfyrická amfibol-biotitická žula, která se vyskytuje i v lomu Na Vinici. Hornina má v čerstvém stavu namodrale tmavošedou či černošedou barvu. Při zvětrávání získává typickou rezavě hnědou barvu. 20 – 50 % horniny tvoří tmavé nerosty. V lomu je zřetelný styk popsané tmavší variety se světlejší varietou žuly, která převládá v jižní části lomu. Ve střední části lomu se nachází žíla aplitu s turmalínovými slunci na puklinách. Okolí Milevska není bohaté na výskyt nerostných surovin. Tmavé žuly se těží v okolí Kovářova a používají se na výrobu pomníků a stavebního materiálu. V minulosti se zde těžily cihlářské hlíny (cihelna U Louže). Na zvětralinách žuly se v širším okolí Milevska nacházejí hnědé půdy kyselé, které v údolích přecházejí do vlhkých půd oglejených a nivních.